Jména z výstav, Vladimír Kokolia, 1993, Výtvarná výchova

autor textu: 🏷️ Radek Horáček, 🏷️ Alena Dokonalová

Jména z výstav, Vladimír Kokolia

čtvrtletník 🏷️ Výtvarná výchova,1993, č. 3,

1993VytvVychovaDocekalova.jpg

Vladimír Kokolia se narodil v listopadu 1956 v Brně. Žije ve Veverských Knínicích. Studoval na střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti (1971-75) a na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Smetany. V roce 1990 mu byla udělena první Cena Jindřicha Chalupeckého, která mu umožnila půlroční pobyt v Headlands Center for the Arts v San Franciscu. Jako jediný z našich umělců byl vybrán k účasti na loňské světové přehlídce výtvarného umění Documenta IX v Kasselu. Od roku 1986 zpívá a píše texty v alternativním rockovém triu E. V současné době je vedoucím pedagogem ateliéru grafiky na Akademii výtvarných umění v Praze.

V. K.:

„Kreslil jsem vždycky, ale když mi někdy začátkem osmdesátých let Ajka Gálová věnovala balík papíru, po několika dnech čmárání se mi protrhla nějaká bariéra a v dost krátké době jsem nadělal stovky kreseb. Byly to příběhy zastavené v nemožných okamžicích, nejrůznější vize, vizualizace věcí, na které mi slova byla krátká. Špína světa, marnivost, s jakou ji pěstujeme, se bohužel ukázaly být bezednou inspirací, přesto jsem ale pořád doufal, že se mi posléze podaří najít nějaké pozitivnější řešení, než je pouhá jejich expozice. Asi po dvou letech kreslení jsem se konečně vrátil k malbě. Myslel jsem, že obraz může jít za reakci na svět, že to může být přímo věc sama šířící vlastní svět do Světa. Neměl jsem tušení, co chci malovat, ale časem se na plátnech objevily klenby, brány, domy jako vedlejší produkt ornamentů, které jsem si konstruoval jako vodítka pro pohyb oka, které jinak spontánně klouže po povrchu pozorovaných věcí. Maloval jsem dále myši, stíny, louže, plátno aj., ale navíc jsem se pokoušel dělat i podle modelu – chci si být jistý, že opravdu maluju to, co vidím. Model je absurdní překážka před vaším zrakem, stále ještě nevím, co s tím.

V Kalifornii jsem v podstatě tři měsíce civěl na vlny Pacifiku. Pohyb vln je každému velice povědomý, ale být s ním a v něm jen na chvilku se vzpírá lineárním stereotypům našeho mozku. V posledních obrazech se pokouším vzájemné tvoření a rušení vln lapit do jakési sítě, která je konstruována kolmo na plochu obrazu. Zpětně se pak dívám na věci skrze onu síť.

Vidění je pro mne stejně důležité jako malování. Někdy mám dokonce pocit, že obrzy může malovat kdokoli, ale že takřka nikdo je nedokáže uvidět. Ne že by to bylo tak těžké, ale vyžaduje to dát obrazu čas, aby se otevřel – třeba jen na tři minuty. Za svůj život jsem viděl velmi málo lidí, kteří by dobrovolně před obrazem tak dlouho vydrželi. Umělců je dost, ale diváků je nedostatek. To oni však dělají z malování umění. V galériích, v těch nejčastějších výskytištích uměleckých děl, se pohybují běžci. Nejen že míjejí hlavní cíl toho, co jim ty „němé tváře“ nabízejí, ale nádavkem k tomu trpí pocitem viny, že by se jim mělo něco líbit, protože je to přece umění. Spousta dobré vůle tak přijde vniveč, přitom by stačilo jen to, aby si vybrali třeba jen jeden či dva obrazy a dali jim čas, který jinak padne na čtení popisek – po chvilce první nudy by se jim zjevil onen prostor společný malbě a zraku.“

🏷️ Horáček Radek🏷️ Dokonalová Alena🏷️ Výtvarná výchova🏷️ Monografické texty__notoc__

__NOEDITSECTION__