Vladimír Kokolia, 1991, Výtvarné umění
autor textu: Ivona Raimanová
Vladimír Kokolia
dvouměsíčník Výtvarné umění,1991, č. 2, vyšlo k výstavě: Kokolia-Sopko, Východočeská galerie, Pardubice
1991c2VytvUmeniA.jpg
1991c2VytvUmeniB.jpg
1991c2VytvUmeniG.jpg
1991c2VytvUmeniC.jpg
1991c2VytvUmeniH.jpg
1991c2VytvUmeniE.jpg
Vladimír Kokolia (nar. 1956) patří k nejosobitějším protagonistům generace 80. let. Jeho pole působnosti v oblasti současného umění je velmi široké: věnuje se nejen výtvarnému umění (malba, kresba, grafika, knižní ilustrace), ale také rockové hudbě (píše texty písní a působí jako zpěvák skupiny E) a literatuře (eseje a kritiky o výtvarném umění). V roce 1990 získal Vladimír Kokolia Cenu Jindřicha Chalupeckého (která bude od tohoto data každoročně udělována prezidentem republiky talentovaným a výrazným osobnostem mladé výtvarné generace).
Východiska tvorby Vladimíra Kokolii spadají do dob studií na Akademii výtvarnách umění (1976–81). Na rozdíl od některých Kokoliových spolužáků, kteří byli tehdy na konci 70. let zaujati neklasickými podobami výtvarného umění (instalace, akce, objekt), byly Kokoliovy počátky spjaty s malbou. Kokolia navazoval na tradici české absurdní grotesky (nejblíže se ocitl tvorbě Jiřího Sopka). Obsahově se tyto obrazy vázaly k civilizační problematice moderní společnosti. K nejzajímavějším dílům tohoto období patří obrazy, zachycující výjevy z cestování tramvají, metrem a dalšími dopravními prostředky – především cyklus nazvaný Městská masová doprava (1979-81). Jsou to ensorovsky expresívní obrazy, které transformují obvyklé každodenní scény v dramatický koncentrovaný shluk figurín a masek. Atmosféra výjevů je napjatá a tísnivá. Kokolia se v těchto obrazech představil jako expresívní malíř s existenciálním východiskem.
Před polovinou 80.l let opouští Vladimír Kokolia pole civilní absurdity s městskou tematikou. Daleko méně se věnuje s té době malbě. Namísto malování se začal velmi intenzívně zabývat kresbou (zhruba od roku 1983) a grafikou (od roku 1984; z grafických technik se zaměřil především na linoryt tištěný z hloubky, frotáž z linorytu, kombinované techniky). Původně považoval Kokolia svou činnost v oblasti kresby a grafiky za ne příliš důležité intermezzo ve své tvorbě. Toto období mu mělo především pomoci „zapomenout“ na předešlé obrazy a umožnit mu načerpat nové síly k opětovnému návratu k malbě. Avšak Kokoliovy kresby a grafiky zaujaly hned, jakmile je Kokolia v roce 1985 vystavil (byla to první Kokoliova nevelká samostatná výstava v Praze, v galerii v Karlově ulici). Od té chvíle se staly Kokoliovy kresby a grafiky legendární součástí českého umění 80. let.
Největší množství kreseb vzniklo v letech 1983–86. Centrem pozornosti je v nich opět člověk, ocitající se ve vyhrocené situaci. Na rozdíl od obrazů s městskou tematikou se lidé tentokrát pohybují v prostorech zbavených téměř jakýchkoli civilizačních atributů. Časově a místně určená realita je metamorfována do autorových fantazmagorických vizí. Člověk zde vystupuje v roli sebevěznitele a sebeničitele a pohybuje se v nekonečném rytmu zcela nepochopitelně a podle pravidel, která si sice sám vytvořil, ale která se již dějí s nezastavitelnou mechaničností. Člověk jde a jde, aniž by věděl kam a proč. „Fascinuje mě propast mezi absolutní samozřejmostí, s jakou bereme svoje každodenní hemžení, a mezi evidentní marností toho všeho“, říká Vladidmír Kokolia. Přesto však tyto kresby v nás nevyvolávají nezvratně hrůzyplný pocit úzkosti; v autorově podání jsou zároveň groteskní a bláznivě komické. Hlavním cílem zobrazení není existenciální stres a sebeexprese autora, ale ironická dekonstrukce lidských ideálů a odhalení schizofrenní situace, kterou si člověk přivodil.
Další významnou oblast Kokoliovy tvorby představují grafiky. V zásadě přejímají témata z kreseb. Avšak nejsou většinou tak narativní. Kokolia se v nich soustřeďuje na objevování výrazových možností nově používaných klasických grafických technik, jakou je především barevný linoryt. Se zaujetím zkouší různé technické zásahy či postupy při tisku. Ornamentální charakter grafické textury nemá jen formální význam, ale pomáhá Kokoliovi řešit i obsahový záměr: např. jeho představu o interakci figur a prostoru kolem ní.
Po roce 1985 začíná v Kokoliově tvorbě hrát důležitou roli opět malba. Autorovo předešlé opomíjení malování vyplývalo z přechodné krize a nedůvěry v možnosti vývoje tradiční modernistické malby. V té době bylo sice jednoduché přijmout např. neoexpresionismus (expresívní vyjadřování ostatně nebylo Kokoliovi vzdálené) či historický eklektismus. Avšak Kokolia viděl příliš jasně i jejich úskalí a určitou omezenost, pokud převezmeme tyto tendence pouze jako otázku stylotvorného předpisu (jako to učinila velká část mladé generace 80. let). Kokolia se raději vzdal tohoto rychlého, zdánlivě úspěšného nástupu a začal hledat hlubší zdůvodnění odmítavého postoje vůči modernistické tradici.
Nejprve se Kokolia ve svých obrazech vzniklých po roce 1985 snažil transportovat některé náměty použité v kresbách a grafikách. Avšak téma nebylo v obraze tak bezprostředně naléhavé jako v kresbě a zavádělo malbu vývojově zpátky. Proto se Kokolia pokusil v malbě zpřetrhat předešlý přístup k tvorbě a podívat se na některé momenty, uplatňované v kresbách, ze zcela opačné strany. Tak například mechanicky se opakující, ubíjející situace se může v určité chvíli přesmyknout do zcela jiné polohy, v níž původní svírající, úzkostná bezvýchodnost se mění v harmonickou otevřenost. Ornamentální řád zde není svazující, ale uvolňující. Multiplikace jednotlivých motivů má zcela jinou funkci: blíží se té podobě ornamentu, jakou zná Orient – např. islámská kaligrafie. Podobně jak na Východě, i Kokoliovy dekorativní vzorce se neomezují jen na smyslové působení. Ornament, ač namalován neiluzívně, prostupuje plátnem do hloubky a působí jako otevírající se prostor nejen v roli fyzikální iluze, ale i ve smyslu duchovní hloubky. Kokolia patrně jako jeden z mála umělců pochopil význam východního ornamentu a dokázal jej originálně transformovat do evropského prostředí. K dílům tohoto typu patří např. obrazy: Cesta a dveře (1986), Modlitba (1987), Pochod (1988) ad. Přestože jednotlivé motivy mají zcela konkrétní východisko (často ve velmi obyčejné, „normální“ skutečnosti, jako např. otevírání dveří nebo běhání myší po poli), mění se tyto události v abstraktní strukturu, vztahující se nejen k fenomenální realitě, ale i k dalším významových rovinám s univerzální platností. Tento způsob vyjádření není již založen na jedinečnosti a časovosti, ale na principu nekonečnosti. Člověk se neseznamuje pouze s výsekem skutečnosti či jedinečným časovým momentem, jako tomu bylo v kresbách, ale vpadá přímo do světa bezčasovosti a věčně se opakujícího běhu života.
Se světem východních tradicí do značné míry souvisí i řada posledních Kokoliových pláten, v nichž se opakují jako hlavní motivy bran, cest, mostů ap. Jsou to např. obrazy Okna a mosty (1990), Brána (1990). Tyto motivy mají v podstatě archetypální platnost – ve stejné roli se objevují v mnohých obrazech orientálních kultur, v nichž symbolizují různé významové milníky na cestě od běžné pozemské časovosti do světa věčného trvání. Odkazy na tyto symbolické tradice neznamenají ovšem v případě Kokolii romanticky nekritické ztotožnění se s nimi. Umělec jejich pomocí analyzuje současnou kulturu a používá je jako prostředek k nabourání superiority západního světa a k vytvoření polemického postoje vůči oficializované a suverénně předkládané tradici evropského moderního umění. Pohled na věc jakoby zcela „odjinud“ umožňuje Kokoliovi nalézt často velmi odlišný „výklad“ obecně známých jevů a faktů – tak jako např. v sérii posledních obrazů Narcis a Echo (1990), v nichž jiným způsobem nazření dostává tato známá báje zcela nový význam.
Vedle obrazů s ornamentální tematikou Kokolia i nadále rozvíjí v druhé polovině 80. let tu linii obrazů, v níž hlavní roli hraje figura. Lidská postava je ovšem zbavena jakýchkoli epických souvislostí a významů. Figuru chápe Kokolia především jako svébytný tvar v určité poloze nebo v pohybu a ve vztahu k prostoru. Zajímá ho fyzická situace figury a možnost uvidět toto fyzično jinak, než jak jsme zvyklí. Kokolia je přesvědčen, že ne všechny fyzikální a matematické poznatky jsou jednoznačně platné a že je možné, pokud si určíme jiný úhel pohledu, vnímat předmět nebo postavu zcela odlišným způsobem. Odtud se odvíjí celé Kokoliovo úsilí: vyjádřit tradičními malířskými prostředky zcela netradiční, od konvencí osvobozené vnímání skutečnosti (např. obrzy Plavci, 1986, Hlava zevnitř, 1986, Akt se čtyřmi ňadry, 1989, Portrét 1989, aj). Pod tímto zorným úhlem sleduje Kokolia nejen figuru, ale i jiné formy skutečnosti. Se stejným zaujetím maluje např. prázdný prostor, jehož je figura součástí, světlo, páru a jiné prchavé a nehmatatelné matérie. V poslední době se Kokoliův zájem o tuto sféru vystupňoval: považuje ji za stejně důležitou jako předmět nebo figuru, neboť např. prostor má pro existenci bytí zrovna tak nepostradatelný význam jako cokoli jiného. Také většina těchto obrazů, podobně jako obrazy s nekonečným ornamentem, mají pro Kokoliu symbolický význam. Přstože vycházejí z analytického zkoumání skutečnosti, překračují řešení parciálních problémů a směřují až k mystickému uzření jednoty bez protikladů, bez důrazu na detaily a bez časové a dějinné podmíněnosti.
Vladimír Kokolia právě tak jako mnozí další postmoderní umělci si jasně uvědomuje, že projekt modernismu ztratil svůj původní smysl. Jeho díla se však nezaměřuje pouze na hledání odlišného formálního vyjadřování, které by smetlo dosavadní přístupy a média modernismu a nahradilo je novými, „antimodernistickými“ stylovými předpisy. Kokolia se dotýká svou tvorbou především zásadních gnoseologických otázek, jež směřují k přehodnocení filozofické tradice moderní evropské společnosti. Z toho vyplývá i Kokoliovo specifické postavení v rámci nastupující v rámci nastupující postmoderní generace 80. let. Vladimír Kokolia je s ní svým polemickým vztahem k moderně velmi spjat, ale zároveň si určil svým individualistickým postojem a odmítavým stanoviskem vůči mechanickému přijímání jakýchkoli výtvarných a myšlenkových klišé (ať už modernistických nebo nově vznikajících postmoderních) cestu „nezařaditelného“ umělce. Kolem poloviny 80. let se v našem umění nabízely různé možnosti vyjádření opozice vůči modernismu. Jednou z nejhalasnějších – což není ovšem případ Vladimíra Kokolii – byl široký proud historického eklekticismu. Opozice v tomto případě je především otázkou stylu a forma vyjádření se děje způsobem pastiš – míchajícím prvky z historických i současných stylů a propojujícím elementy jak „vysoké“ tak „nízké“ kultury. Tato pozice postmodernismu bývá označována, např. v americké kritice, jako neokonzervativní. Existuje ale ještě další koncept postmodernismu – nazývaný jako poststrukturalistický. K tomuto pojetí má blízko dílo Vladimíra Kokolii. Opozice vůči modernismu je v tomto případě epistomologického druhu. Umělec zde vede dialog především s diskurzívními paradigmaty modernismu a odmítá přístup k tvorbě jen jako záležitost stylotvornou. Takto utvářený obraz není ani interpretací „objektivní“ reality, ani symbolem vnitřní vize umělce, a není ani pastiší ve smyslu historického eklektismu. Obraz je v prvé řadě záznamem – záznamem o právě poznané možnosti pochopení reality. Je zápisem, který interpretuje výsledky umělcova kritického studia dosavadních výsledků o poznání skutečností. Všechna kritéria, která si společnost za poslední staletí vytvořila, jsou bourána nebo pečlivě přezkoumávána. Obraz zde vystupuje v roli konstruktivní součásti reality (nikoliv jen jako její substitut – tedy jako prostředek skutečnost zastupující či obrážející).
Vladimír Kokolia volil ve své tvorbě obtížnou cestu a ještě obtížnější cíle: pokouší se překročit meze staleté tradice velmi individuálním způsobem, a to i za cenu, že se bude dlouho (možná celý život) pohybovat v nesmírně křehkém a nevyzpytatelném poli, bez konkrétních a jistých odpovědí na otázky, které si klade. Už nyní je však zřejmé, že přínos Vladimíra Kokolii do vývoje současného českého umění nelze přehlédnout.
Říjen 1990
Raimanová Ivona Výtvarné umění Kokolia-Sopko, 1991, Východočeská galerie Monografické texty__notoc__
__NOEDITSECTION__