Skeptik po 20 letech naděje, 2011, Lidové noviny
autor textu: Tomáš Pospiszyl
Skeptik po 20 letech naděje
deník Lidové noviny,26/11/2011, vyšlo k výstavě: Převod síly, Galerie Václava Špály, Praha
kokolia-lidove-novinyTomPospyszylSpalovka.jpg
V roce 1991 se ve Špálově galerii konala výstava prvních laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého. Zvítězil tehdy Vladimír Kokolia. Po dvou desetiletích se vrací na stejné místo.
Není to proto, že by se chtěl dělat vzácným. Ale vystavovat málo je zkrátka přirozeností Vladimíra Kokolii (*1956). Malíř, působící v mnoha dalších uměleckých disciplínách, pracuje ve vlnách a spíše sám pro sebe. Mezi jeho samostatnými výstavami proto najdeme i několikaleté přestávky.
Kokolia patří do generace skupiny Tvrdohlaví, byl ale vždy solitérem. Součástí jeho života je i hluboký zájem o přírodu, taj-či, ale i možnosti komputerů. Kokoliovy obrazy většinou zachycují různé abstraktní struktury, které můžeme chápat jako modely přírodních procesů, víceméně realistická zachycení jinak neviditelných vzájemných vztahů, rozložení sil a proudění energií.
Odraz světa
Nápad představit Kokoliovu tvorbu ve Špálovce nebyl výsledkem dlouhodobého plánu, ale spíše rychlou improvizací na náhle uvolněný termín. Loňští laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov, kteří zde jako vítězové měli termín rezervovaný, totiž v této galerii vystavovat nechtěli. Rychlost přípravy není na výsledku Kokoliovy expozice znát a místo i čas dávají smysl. Vladimír Kokolia je prvním nositelem Chalupeckého ceny a ve Špálově galerii se představil právě před dvaceti lety na první výstavě jejích finalistů.
Na první výstavu Vladimíra Kokolii v Galerii Václava Špály si pamatuji jako na jeden ze svých iniciačních zážitků. Je možné, že paměť si za ta léta lecco upravila, to však neoslabuje přetrvávající silný dojem s ní spojený. Kokolia tehdy vystoupil za hranice malby. Vybavuji si prostor zatemněné galerie plný neforemných objektů a beden. V nich se skrývaly divákům neviditelné Kokoliovy obrazy. Návštěvník musel šátrat tmou na druhý konec místnosti, kde bylo možné tušit světlo. (Psal se rok 1991 a podobné překročení všemožných bezpečnostních norem tehdy bylo možné).
Malba tu byla přítomna jen jako možnost, snad i jako naděje, která by svým naplněním – tedy odhalením a nasvícením obrazů – ztratila svůj smysl. Kdo tmavou místností doklopýtal až k zakrytému oknu na Národní třídu, našel v zatemnění malý otvor. Proti němu stála stěna, snad odvrácená strana obrazu, na které se vzhůru nohama chvěl sotva viditelný obraz rušné ulice v prudkém slunci. Světlo teklo do místnosti trychtýřem malé dírky, vtahovalo sem vnější svět a samo malovalo světelný obraz: zázrak camery obscury!
Obrazy ve tmě byly náhle zapomenuty, stejně tak i tradiční malování jako takové. Proč se s ním zdržovat, když jde odraz skutečnosti vytvořit přímo? Ale jak tu světelnou krásu zachytit? A jak poznat její smysl? Celá instalace působila jako silná metafora uměleckého poznání, jeho úchvatnosti a současně jeho frustrující nedostatečnosti.
Lingvistický obrat
V podobném pochybovačském duchu se rozvíjela i následující tvorba Vladimíra Kokolii. Dále maloval, výstavy však často pojímal jako celky, kde obrazy hrály důležitou, i když někdy jen ilustrativní roli v obecnějším uvažování o umění. Kokolia vlastní obrazy s oblibou relativizuje, ironizuje a testuje až za běžné limity malířského experimentování. V roce 1996 zvaly v tramvajích levně křiklavé plakátky na jeho výstavu v Mánesu jako na zaručeně léčitelský zážitek. V roce 2003 během retrospektivy v Domě umění v Brně Kokolia galerii zavalil obrazy ze školních let, které po velkém prodával jako v nějakém výprodeji. Tyto výstavy se zvrtly v oslavy zvláštně osvobozujícího obrazoborectví, v gesta namířená nejen proti klasickému vystavování, ale možná proti umění jako takovému.
Aktuální výstava Vladimíra Kokolii ve Špálově galerii začíná už ve výloze, kde volně leží plastová prostorová struktura, snad pomůcka používaná při konstrukci mnohodimenzionálních geometrických objektů, snad hračka nebo sportovní náčiní. Při manipulaci objekt mění svůj tvar a hustotu, ale stále je zachována jeho konstrukce z jehlanů. Je to dobrá, ale pro diváky až přehlédnutelná metafora Kokoliova malování i uvažování, kde se často prostupuje banalita s vyšším rozměrem. Špálovku fakticky otevírá až série akvarelů s přírodními motivy. Barva rozpíjející se ve vodě maže autorský rukopis, je to cosi mezi obrázky a přírodovědným pokusem.
Zadní přízemní místnost patří třem audiovizuálním dílům. Velkoplošnou projekci tří Kokoliových textů složených z krátkých sdělení provází simultánní čtení strojově počítačovým hlasem. Jde v zásadě o díla literární, borgesovské meditace či zenovou poezii na téma paměť či umění. Na ukázku třeba tento: „Jeden umělec učil nenapodobitelnost. Byl v tom úspěšný a zemřel zapomenut.“ Jestli nikdo nepochybuje o tom, že je Kokolia dobrý malíř, a to i když jeho obrazy mohou působit velmi syrově, podobný efekt se u projekcí bohužel nedaří.
Kokoliou zvolený font textu i hlas působí jako ta nejjednodušší řešení z bohatého menu možností počítače. Z textu se projekcí stalo dílo rozvíjející se v čase, to s sebou nese úskalí i tvůrčí možnosti, zde bohužel nevyužité. Mechanicky odsýpající rytmus nedokáže přidat další rovinu, u vnímání často brilantních textů vlastně ruší. Stačí si porovnat, jak Kokoliovy obyčejně tištěné texty působí mnohovýznamověji a hlouběji v jeho publikacích, jež jsou k dispozici na pokladně galerie. A to nemluvě o tom, jak kreativně s textem pra cují umělci generace, kterou dnes Kokolia vyučuje na Akademii výtvarných umění.
Za přímou reminiscenci vlastní obrazoborecké výstavy před dvaceti lety lze považovat sklepní prostory Špálovky. Je zde projekce vytvořená hostem, málo známou umělkyní Hanou Pýchovou, a ve tmě visí Kokoliova rohová malba z roku 1980. Podle popisek by tu měly být ještě dva další obrazy, ale zadní místnost sklepa je úplně tmavá a zřejmě i úplně prázdná, alespoň co se týče vnějších obrazových vjemů. Dva zbývající obrazy jsou tedy pravděpodobně jen nenaplněnou možností. Radikální gesto z roku 1991 už ovšem nejde zopakovat se stejnou silou. Tma a camera obscura jsou dvě různé věci. Jedna uchvátí a zůstává v paměti, druhá může být doslova prázdná.
Dělat si to složitější
V horním patře galerie se našlo místo i na klasické závěsné obrazy. Brilantní, ale nepřekvapující. Nejzajímavější z nich je Věta z letošního roku. Do kresebné sítě kokoliovských vztahů jsou namíchány od středu se rozbíhající napsané věty, jako kdyby autor přestal důvěřovat čistě vizuálnímu vyjevování světa nebo si ho chtěl komplikovat slovem.
Zmíněny zatím nebyly kresby a tužkou načrtnutá schémata z přízemí a z horního patra. Na těch spodních vidíme pravděpodobně poznámky z cesty do Itálie. Autor si tu zaznamenával kompoziční schémata klasických maleb, informace o jejich barevnosti či životopisné detaily, vše na hranici čitelnosti. Kresba v horním patře je jen matricí čísel, cosi jako skica šíleného programátora. V těchto bezprostředních kresbách si Kokolia udržuje nejvíce svěžesti, vzrušující nedořečenosti a mnohovýznamovosti, hotová díla to však nejsou. Avšak i mnohovýznamovost musí být nějakým způsobem zaměřená, což je právě prvek, který Kokoliově výstavě chybí. Jmenuje se sice Přenos síly, otázkou však je, jestli spíše nepřináší její drolení a rozmělňování. Díla na sebe vzájemně neodkazují, jsou to spíše samostatné poznámky k nějakému velkému, nepřítomnému celku.
Muž fragmentu
Kokoliovy hraniční postoje vyplývají z jeho absolutních nároků. Umění vnímá požadavky, až je jeho sebelepší jako prostředek k pochopení a vyjádření věcí, které ve své podstatě pochopit a vyjádřit nelze. To, co vytvoří, nutně zůstává jen fragmentem. A fragmentárně působí i letošní Kokoliova Špálovka. Jeho dílem prostupuje skepse umělce, který má na sebe tak vysoké požadavky, až je jeho sebelepší výkon jen příkladem prozkoumané slepé uličky. To navíc v situaci, kdy svět nabízí tolik dalších činností, které se umění minimálně vyrovnají. To, že se Kokolia mimo jiné označuje za hrdého nositele titulu Miss Kompost 2007, není jen ironie, ale i přiznání, že vztah k přírodě není nutné naplňovat jen prostřednictvím malby, ale i dalšími způsoby. Vlastně bych ten Kokoliův superkompost jednou rád viděl.
Pospiszyl Tomáš Převod síly, 2011, Galerie Václava Špály Recenze__notoc__
__NOEDITSECTION__