Některé kresby se mi zjeví při malování, 2002, MF Dnes

autor textu: 🏷️ Dora Kaprálová

Některé kresby se mi zjeví při malování
Výtvarník, hudebník a textař Vladimír Kokolia rád kráčí volně svým tempem vstříc protivníkům

deník 🏷️ MF Dnes,22.7.2002, vyšlo k: 🏷️ Větrné mlýny, autorské čtení, Kabinet múz, Brno

Vladimír Kokolia proslul především jako výtvarník. Zasvěcenější vědí, že hrál s muzikanty Vladimírem Václavkem a Josefem Ostřanským v rockovém triu E, že je náruživým cvičitelem tai-ji a také trochu mužem pera. Svědčí o tom jeho večer autorského čtení v HaDivadle.

Proč jste přijal pozvání na autorské čtení?

Líbila se mi maximální oproštěnost žánru. Autorské čtení se vrací k tomu nejjednoduššímu: lidi jsou pohromadě a čtou si pohádky na dobrou noc.

Na besedě po autorském čtení jste mluvil i o prostoru. Jak vnímáte nové postupy ve výtvarném umění, dá se prostor krajiny objevit a vyhloubit třeba v počítačové hře?

Samozřejmě. Hráče přece baví právě to, že se ocitnou a pohybují v krajině hry. Vstup do některých hudebních nebo výtvarných děl je stejně tak snadný, jindy se ale musí zasloužit. Třeba tím, že člověk překoná nějaký svůj návyk, automatismus. V tomhle můžou být některé věci těžké. Ale získají tím i svou váhu. Jedná-li se o nová média nebo suchou jehlu, není v tomto ohledu vůbec směrodatné.

V jednom ze starších rozhovorů jste říkal, že náruživě nenavštěvujete divadlo, protože se stydíte, když na vás herci vybalí svou sílu. Vy jste se při čtení nestyděl svou sílu vybalit?

Síla jde z lidí. Já se jen snažím ji vrátit v pořádku zpátky. Kdybych k ní něco přidával, asi by to vyznělo jako manipulace.

Vaše kresby působí dost narativně. Vzniká příběhovost mimoděk, nebo dopředu přesně víte, co chcete nakreslit?

Některé jsem prostě viděl v hlavě. Jiné jsou vyjádřením nějakých vztahů, které jsem neuměl vyslovit, ale jež lze kupodivu namalovat. A další se objevily celkem bez varování při vlastním kreslení.

V jedné své maximě jste napsal, že jsou potřebné dobré i špatné kresby…

Každá kresba si může najít svého diváka. Někdy ovšem je jeho nalezení velká piplačka… Jindy je potřeba víc důvěry ve vlastní vnímání, abychom nemuseli ustavičně dodávat frázi: já vím, že to není umění, ale mně se to líbí. O tom, co se nám líbí, přece nerozhoduje žádná komise, je to náš problém a naše radost. Jedině v případech, kdy se mi něco nelíbí, bych si nechal ještě otevřenou možnost, že na to třeba ještě někdy přijdu.

Učíte deset let na pražské Akademii výtvarných umění a dva roky na brněnské Fakultě výtvarných umění VUT. Můžete obě školy porovnat?

Nechci se v médiích k FaVU příliš vyjadřovat. Atmosféra mezi studenty se mi zdá dobrá, ani mezi pedagogy to nakonec není horší než na kdejakém jiném pracovišti. Ke konkrétním porušením řádů a zákona ze strany děkana a senátu jsem podal stížnost a vystoupil jsem z umělecké rady fakulty. Zvažuji i ukončení svého externího působení.

V čem problémy na FaVU vězí?

Svůj kořen mají v tom, že děkan nemá vizi, ani o ní neinicioval diskusi. Pak ovšem přirozeně získávají navrch účelová řešení a partikulární zájmy.

AVU má jasnou vizi?

Knížák napsal v devadesátém roce text, ke kterému se vztahuje i současný rektor Kotalík. Škola je otevřená, vládne v ní pluralita názorů. Ale zdá se mi, že se zajímavě proměňuje mentalita studentů – jsou svobodomyslní, a proto je začíná přitahovat třeba i krutá disciplína.

Co vám učení přináší?

Je to velký žrout času a snadno najdete tisíc důvodů, proč je lepší neučit. Nevím, proč na profesi pedagogů všichni tak lpíme. Učení je návyková záležitost a někdy je zvláště po letech praxe velmi těžké poznat míru.

Ovlivňují vás studenti v tvorbě?

I v tom co nedělám. Třeba se mi zdá, že by to mohli dělat místo mě oni, a možná líp. Takže ve své práci tím směrem už nepokračuji, i když bych se do toho normálně asi pustil. Možná je to jenom projev lenosti z mé strany.

A je vám to pak líto?

Na škole vidíte, že tajemství tvorby má nezřídka velice prozaické příčiny a že věci, při jejichž objevu jste skákala dva metry, objeví skoro zákonitě každý, kdo se o daný okruh začne zajímat. Člověk začne být malinko střízlivější, co se týká vlastních nápadů. Na druhou stranu by byla škoda, kdyby to bylo na úkor nadšení. To je v našem oboru snad nejdůležitější.

Cvičíte se studenty bojové umění tai-ji. Jak jste se k němu dostal?

Asi v roce 1987 jsem koupil knihu s kouzelným dědečkem na obálce. Zažral jsem se do napodobování obrázků a luštění textu. Pak jsem v roce 1991 potkal v San Francisku čínského mistra Gene Chena, charismatickou a nanejvýš kompetentní osobu na poli bojových umění. Strávil jsem s ním půl roku, několikrát jsem pak za ním ještě zajel. Později se dva špičkoví zástupci 19. generace stylu Chen objevili i v Praze: Zhu Tiancai a Chen Xiaowang. S prvním jsem měl příležitost cvičit dva měsíce od rána do večera. Od té doby mě přestaly trýznit nekonečné otázky a už jenom cvičím.

Pro rockovou kapelu E jste kdysi složil legendární větu: „Jdu a dávám pozor, abych nepochodoval“. Platí to pořád?

Když nechcete pochodovat určitým rytmem, tak motáte nohama, abyste se kroku vyhnula. V podstatě však zůstáváte na protivníka stále stejně fatálně vázaná, jen s opačným znaménkem. Teprve když máte skutečně svůj rytmus, tak jdete volně, i kdyby se váš krok s pochodovým tempem dočasně sešel. Protivník už prostě není proti.

VLADIMÍR KOKOLIA

se narodil v roce 1956. Po studiu na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti absolvoval v roce 1981 Akademii výtvarných umění v Praze. Studoval u profesora Jana Smetany. V roce 1990 získal Cenu Jindřicha Chalupeckého. Od roku 1992 je vedoucím pedagogem Grafiky II na AVU v Praze a několik let učí na Fakultě výtvarných umění v Brně. Jako hudebník a textař debutoval společně s Josefem Ostřanským a Vencou Václavkem roku 1990 nahrávkou E live, o čtyři roky později vydal CD: I Adore Nothing. Knižně ilustroval například samizdat Jsem Absolutní vůle Ladislava Klímy, Nový bestiář Josefa Kroutvora či Utrpení knížete Sternenhocha (L.Klíma, Maťa 1999). Jeho kresby a malby jsou zastoupeny v mnoha českých i světových galeriích.

🏷️ Kaprálová Dora🏷️ MF Dnes🏷️ Větrné mlýny, autorské čtení, 2002, Kabinet múz🏷️ Rozhovory__notoc__

__NOEDITSECTION__