Můj ideál je gaučák, 2004, Instinkt

autor textu: 🏷️ Josef Rauvolf

Můj ideál je gaučák

týdeník 🏷️ Instinkt,5.2.2004, č. 6, vyšlo k výstavě: 🏷️ Dům Umění, Dům umění města Brna, Brno

20040205instinktRauvolf.jpg

Brněnský výtvarník Vladimír Kokolia je již od konce 80. let nepřehlédnutelnou osobností. Umělec, který je zároveň docentem na pražské AVU, si šel vždy svou cestou – možná i díky tomu vystavoval po celém světě.

Lze váš osobitý přístup k umění brát jako protest proti jeho současné podobě?

Ano. Nejsem sám, kdo je zoufalý z toho, jak jsou galerie a celý umělecký provoz odtržené od normálních lidí. Na výstavy chodí autoři sami plus generace, které je v tom vzdělávaná, pár milovníků umění a potrhlých týpků. Je strašný předěl mezi obyčejnými lidmi, kteří si chtějí něco namalovat – ti vůbec nevidí nějaký vzor ve známém českém nebo světovém malíři, oni si chtějí pěkně namalovat koně nebo auťák, – a takzvanými profesionály.

A máte nějaký recept?

Jediné řešení je, že to pro nás začne mít nějaký smysl. Přeju si, aby bylo české umění poznatelné, aby se vůbec vědělo, že existuje. Napřed nás ale musí bavit. Jeden ze způsobů je vtáhnout návštěvníky do děje – ne že bych na svou poslední výstavu v brněnském Domě umění nalákal masy, ale bylo vidět, že přicházeli lidé, kteří do galerie normálně nechodí.

Možná chtěli vidět, co se skrývá za reklamními letáky, které se nacházeli ve schránkách, jak je to s cenami vašich děl – prý tvrdíte, že peníze mají estetickou sílu?

Když přijdete před obraz, který má cenu 20 milionů dolarů, tak z něj ty peníze přímo září, jsou tam vidět. Je to skoro na té úrovni jako kompozice nebo barevnost, kdy si divák řekne, to je ale krásná barva. Ty peníze mu ten obraz, ale taky nabarví – aspoň ve škále sympatií či znechucení. Je to hned vidět. Pamatuji, že zamlada se prodával obraz korunu za centimetr čtvereční. Peníze jsou pak na obraze plošně vidět, jako by byl pokrytý korunami.

Na své výstavě jste ale zároveň lidem říkal: nekupujte to. Proč tedy obrazy nabízíte?

Budu strašně rád, když si něco koupí, je to moje zaměstnání. Od těch lidí je to strašná důvěra v mé obrazy a ve mě, z toho plyne strašná zodpovědnost. Bojím se, kolikrát jsem si říkal, že bych měl obraz prodávat se záruční lhůtou. Zapůjčil bych ho na půl roku a kdyby se jim nelíbil, tak ať ho vrátí. A ještě bych jim třeba zaplatil určité bolestné.

O výstavách říkáte, že jsou neosobní, že obrazy nevznikají pro galerie, ale aby visely v bytě.

Mým ideálem je nakonec ten gaučák, mně to ale nevadí. Zájemce mi klidně může říct, jakou barvu má gauč, nad kterým bude můj obraz viset, a já se pokusím ho namalovat tak, aby tam seděl. A vůbec to nepovažuju za nějakou zradu, ale naopak za výzvu.

Věnujete se také tai-či. Lze ke kresbě nebo malbě přistupovat jako k bojovému umění?

Určitě, jednak je jako protivník, je proti vám. Z jiného pohledu je ale také s vámi. V tai-či je to tak, že jin a jang jsou spolu, člověk tvoří se svým protivníkem celek - doplňuje, co on zrovna nemá a naopak. Tím je jako by s ním a může ho vnímat a kontrolovat. Samozřejmě teoreticky. Bojové umění je tedy v malování jak v té tvrdé verzi, tak i v tom ustupování, zaobalení protivníka. Zároveň je to, jako když se v Bibli pere Jákob s andělem a chce od něj něco dostat. To není, že by říkal: Já se ti tady otevřu, a, pane bože nebo přírodo, skrze mě něco namaluj. Musí se o to prát. Takže i v malování je prvek bojového umění, protože chci víc než se mi nabízí. Anděl Jákoba zchromí, což je přirozená odplata, protože obraz člověka taky zchromí. Dostane ho do takového polomrzáckého stavu. Je to v podstatě osobní zápas.

🏷️ Rauvolf Josef🏷️ Instinkt🏷️ Dům Umění, 2003, Dům umění města Brna🏷️ Rozhovory__notoc__

__NOEDITSECTION__